Zlo je všude stejné, ať žijete v jakémkoli století na jakémkoli místě, vždycky si vás najde. Někteří lidé mají dokonce i schopnost ho vnímat a vidět, dokonce ho i vycítit, zatímco jiní si zase prožijí svůj život, aniž by na nějaké větší zlo vůbec narazili. Tito lidé jsou na temnotu náchylnější ve větší míře než ostatní. A to samo o sobě je činí vyjímečnými. Většina z nich končí s těžkými depresemi a žiletkou v ruce, provazem kolem krku nebo předávkovaní práškama na podlaze svého pokoje. Ti co měli menší štěstí a se životem nedokázali skoncovat trávili svůj volný čas po hospodách a lahváče pili častěji než colu. Ruce měli probodané od jehel a své dny tráví ve sladkých iluzích heroinu. A ten zbytek, co měl podle mého názoru největší smůlu trávil dny, týdny, měsíce a roky ve svěrací kazajce ve společnosti opravdových bláznů. A my? My jsme si zažili to samé. Chlastem nás téměř odkojili a jakmile jsme zjistili, že problémy lze řešit i drogama, neváhali jsme. V záchvatech vzteku jsme si noži podřezávali žíly a kvíleli nad tím jak je život nefér. Tiše jsme záviděli těm, kteří měli prostě menší smůlu než my. Vzbouzela se v nás nenávist vůči těm, co nám ublížili a toužili jsme skoncovat se životem. Postupem času jsme se začali lidem stranit úplně a kromě nicotných otázek typu: "Proč zrovna já?" jsme se začali ptát jinak: "Jsme i my vůbec lidé?" Jako na první otázku ani na tu druhou se nám nepovedlo odpovědět. Ovšem jeden fakt zůstal. Jak nám nebylo přáno žít jako ostatním, nebylo nám přáno ani zemřít. Místo toho, abychom záviděli těm, kteří mají sladký a bezstarostný život, začali jsme závidět těm, kterým se podařilo zemřít. Ať jsme se pokoušeli jak chtěli, nepovedlo se nám s životem skoncovat. Začali jsme uvažovat nad obšírným pojmem nesmrtelnosti a vrátila se nám na mysl už jen jediná otázka: "Kdo jsem?" nebo spíš lépe: "Co jsem zač?" i když jsme nezjistili, co jsme zač, pochopili jsme, jaký je náš účel. My jsme zemřít neměli, proto jsme naživu. Zemřeme až příjde náš čas.
